Barnett Newman

Při seznamování se s malbou druhé poloviny 20. století mě zatím nejvíc oslovil Barnett Newman. Americký malíř, který je spjatý s tzv. newyorskou školou a abstraktním expresionismem. Taky se tomu říká color field paintings. Na první pohled jsem si říkal: „Proč je to tak zásadní? Vždyť se tam vlastně nic neděje.“ Odpovědět si pořád nedokážu, ale neustálým přemítáním jsem se otevřel a zjistil, že se tam něco děje. Klíč k tomuhle umění totiž leží v divákovi víc než kdykoliv předtím. Absolutní odhmotnění, absolutní podřízení se barvě a naprosto zredukovaná kompozice. Tradiční pojetí obrazu, kdy je něco reprodukováno (a je jedno jestli realisticky nebo v pojetí jakéhokoliv -ismu), mizí. Ačkoliv se mi jeho díla na první pohled zdála dost sterilní, nakonec jsem došel k tomu, že právě emoce jsou jediným prostředkem k prožití toho umění.

Hlavním aktérem je barva. Kompozice, byť je páteří každého obrazu, se doslova smršťuje na nejpotřebnější minimum. Barevné kombinace ploch a linií nechť na každého působí dle jeho gusta. Mě ještě zaujal fakt, že s redukcí „klasických“ malířských prvků se plocha obrazů zvětšila do gigantických rozměrů. Při prohlídce ve výstavní síni pak patrně dochází k onomu niternímu přesahu. Studium struktury, která se z makro pohledu zdá skutečně nekonečná, stejně jako ubíhající linka, je fascinující. Přístup k Newmanově malbám krásně vystihuje jeho citát po vystavení jeho prvního zásadního počinu Vir Heroicus Sublimis:There is a tendency to look at large pictures from a distance. The large pictures in this exhibition are intended to be seen from a short distance.“

Na jeho přístupu se mi líbí, že explicitně nedává najevo vlastní emoce, ale prostřednictvím malířských prvků pracuje s nitrem každého diváka. Na to konto mě z jeho dalších prací zaujal cyklus Křížové cesty z let 1958-66. Monochromatické obrazy, které se liší akorát v kompozici. Kolik se toho dá vykřesat z šedý škály a několika linií?  V malbách navíc už cítim autorův silný citový vklad. Expresivní tahy nebo přesahující plochy vypovídají o daleko niternějším sepětí s tématem než u jiných děl.

 

 

Newmanova práce mi přijde zajímavá. Paradoxně to ale není tolik o malbě, jako o obsahu. O tom, kam se malba dostala i jak se vzdálila „běžnému“ divákovi.