Amedeo Modigliani v Obecním domě, prosinec 2010

Vůbec první výstava Amedea Modiglianiho v Čechách byla uspořádaná za spolupráce soukromých subjektů: Galerie Vernon a Obecního domu a.s. Je chválihodné, že někdo ze soukromé sféry měl odvahu představit takhle vzácné obrazy. K samotné výstavě už ovšem chválou sršet nemůžu. Výstava je rozdělená do tří velkolepých prostor. Návštěvník vstoupí do středního sálu, kde se dozví základní životopisná data. Jádro výstavy je pak v sálu napravo. Jako první padne do oka pět olejů (a jeden kvaš) Františka Kupky. Proč Kupka na výstavě Amedea Modiliagniho? Oficiální vysvětlení kurátorky zní: „Postavit vedle sebe v jedné výstavě díla těchto dvou umělců, kteří spolu vystavovali v rámci Podzimního Salonu v Paříži v roce 1912, byl právě důležitý kurátorský nápad Sereny Baccaglini. Modigliani a Kupka jsou dva velcí novátoři umění s podobnými životními cestami a jejich spojení je nové, magické a vzrušující. Na výstavě v roce 1912 prezentoval Modigliani své sochy a Kupka své práce – Amorpha, Teplá chromatika a Dvoubarevná Fuga, které mohou být považovány za první opravdové abstraktní práce v historii. Modigliani a Kupka se tak znovu setkávají po více než 100 letech.“

Nejvíc mě zaujala pasáž o „novém, magickém a vzrušujícím spojení“. Přijde mi to trochu naivní. Kupkova plátna jsou samozřejmě fantastická, ale vzhledem k celkovému pojetí výstavy to spíš vypadá, že tam jsou proto, aby se „zaplácnul“ příliš velký a okázalý prostor. Na výstavě je v pompézních prostorách Obecního domu totiž vystaveno „jenom“ devět Modiglianiho olejů. Zbytek je složen z kreseb, akvarelů, reprodukcí fotek a v levém sále ještě obrazy jeho přátel, souputníků, milenky a pak velkoformátové fotky s Picassem a dalšími pařížskými umělci belle epoque. Nuda. Prostě nuda. Každou skicu prezentovat jako mistrovský dílo mi přijde trochu zbytečné. Nechci tím nijak shazovat Amedeovu genialitu a jeho vynikající práci s kresebnou linkou, narážím jenom na kurátorský záměr. Abych se vrátil na začátek. Samotné portréty se Vám zjeví před zraky až v polovině sálu, teprve v momentě, kdy minete středovou panelovou instalaci na níž je pár fotek a korespondence..

Dit k tomu poznamenala, že je to jako výsledek školní práce. Já bych jenom dodal, že by se mi mnohem víc líbilo, kdyby byla díla vystavená v intimnějším prostoru. Kupku bych odstranil celkově, protože rekonstruovat Podzimní salón z roku 1912 by hlavně zahrnovalo představení Amedeovy sochařské práce. Ta tu pochopitelně nebyla.

Celkové, pro mě poněkud chaotické uspořádání, trochu rozmělnilo výsledný zážitek z Modiglianiho díla, takže jsem měl přesně opačný pocit, než který mi sliboval PR text. Nicméně – síla jeho génia se nijak zamaskovat nedá. Již zmíněný vynikající kresebný styl ve spojení s lehkým kladením olejových barev vyvolává i matoucí pocity. U některých olejů jsem si na první pohled myslel, že to jsou akvarely. Tak lehké a mistrovské jeho portréty jsou. Skvělé! I když mám k výstavě výhrady, přesto jsem rád, že jsem tam byl, protože jsem mohl na vlastní oči vidět umění jednoho z nejvýraznějších malířů počátků moderního malířství.

 Vlastní podobizna (1919)

Ještě jsem našel odkazy na dva obrazy od Kupky, který tam visely: Abstraktní Kompozice a Ocel pije.