Ještě nikdy se mi nestalo, že bych odcházel z výstavy plné lidí tak nadšený. Dokonce i když jsem byl na sesterské výstavě Orbis Pictus v čističce odpadních vod v Bubenči, množství návštěvníků mi vadilo. Jenže teď v Mánesu ne. Výstava se totiž nemůže jenom vidět, ale i cítit a slyšet. Všechna ta hejbátka nebo zvukové přístroje dávají smysl pouze, když je přinutíte hrát. Návštěvník je neustále vtahován do mikrosvětů jednotlivých exponátů. V dálce pak akorát slyšíte další šum, další zážitek ostatních návštěvníků. Ani se ty vjemy nedají všechny zachytit. Tak aspoň pár fotek.
A ještě jedna video reportáž, kterou jsem náhodou našel.