Miles Davis

Nemůžu se ubránit dojmu, že Miles Davis zejména na deskách Kind of Blue (1959), Bitches Brew (1968), In a Silent way (1969) a On the corner (1972) posunul jazz do sfér vážné hudby. Je pravda, že to je trochu odvážné tvrzení, protože většina nahrávek vznikala jamováním muzikantů ve studiu, ale stejně jsou tam kompoziční momenty, které musely být promyšlené předem. Nejsilnější hrátky s klasikou jsou ve Sketches of Spain (1959), kde Miles používá motivy španělských skladatelů. Nádherně citlivě parafrázovaná „Concierto de Aranjuez“ (Adagio) od Joaquína Rodriga mě přinutila jenom sedět a poslouchat.

Výše zmíněné desky znám už pár let, včetně starších bebopových a cool jazzových nahrávek, ale pokaždé mě to dostává. Dostal jsem se teď k jeho kompletní diskografii a projíždím si to pěkně postupně. Co deska to klenot, ale ta jeho experimentální léta mám nejradši. Ty zvuky, postupy, rytmy. Ten cit, jak celá kapela pracuje s motivem, myšlenkou. Nebáli se opustit standardy a klasické vyjadřovací prostředky, nebáli se osvobodit. Vydali se na dobrodružnou cestu a vzali si trochu toho LSD a kdo ví, co ještě – – ostatně sám Davis byl letitý uživatel heroinu. Ale díky těmto experimentům přišel s nadčasovou a do dnes stále nevyčerpanou studnicí nápadů.