Julia Margaret Cameron: Královna Ester před králem Achašveróšem

Během pátrání po ikonografii starozákonní scény Královna Ester před králem Achašveróšem (rovněž Xerxés) jsem narazil na práci britské fotografky ze třetí čtvrtiny 19. století. K focení se dostala náhodou, když jí ke 48. narozeninám (roku 1864) věnovala její dcera fotoaparát. Focení se pak věnovala až do své smrti roku 1879. Co jsem koukal, tak se hodně zabývala portrétem a skupinovou fotkou. Nebránila se ani různým mytologickým nebo biblickým námětům. Její záběry jsou plné klidných emocí. Mekké světlo, schopnost zachytit správný okamžik, popřípadě si dokázat model „naaranžovat“ do správné polohy. Lehkou strnulost je třeba přičíst tehdejší technologii, kdy se exponovalo i několik minut a focené osoby musely držet bez hnutí. O to silněji vyznívá naprosto famózní ostrost jejích snímků. Ale nejvíc tam dělá atmosféra.

V jejích fotkách lze nalézt dost ze současných postupů. Ostatně je to pionýrka moderní fotografie. Pro krátké představení zde publikuji autorčino pojetí starozákonního příběhu z Knihy Ester –  Ester před králem Achašveróšem.

 

Fotka pochází z roku 1865.

Exkurs: Fotografka zvolila známou a v minulosti často zpracovávanou scénu, kdy královna Ester (žena židovského původu, kterou si perský král vybral pro její krásu za manželku) vyrušila pod hrozbou trestu smrti krále, aby jeho a prvního ministra Hamana pozvala na večeři, kde chtěla krále prosit, aby nedal svolení k pogromu jejího lidu, který chystal jeho první ministr. Během řeči omdlela, ale před zraněním jí zachránili dvořané. V raně novověkém umění se často volil emotivní moment, kdy královna Ester omdlévá pod tíhou okolností a pravděpodobně i vyčerpání z tří denního modlení a půstu. Oproti fotografii bývá ovšem král vyobrazen v pohybu směrem ke královně, kterou mezitím zachytili dvořané. Takto scénu pojal například Tintoretto v letech 1547-48.

Ikonografie k tématu je poměrně bohatá a bylo by to na samostatnou esej. Ať už bych si totiž vybral ke srovnání například obraz Antoinea COYPELA z roku 1704, který scénu pojal komorněji (jeho král navíc ještě stojí v prvotním šoku z omdlení manželky), zásadní rozdíl mezi starými mistry a Julií Margaret Cameron je v momentu „klidu“ a životnosti postav. Scéna byla právě oblíbená pro svou dramatičnost – – čilý pohyb nebo jenom vyhraněnou mimiku hlavních postav.  Cameron to uchopila zcela naopak. Je prostě vtipné sledovat, jak král Achašveróšem klidně a se zaujetím pozoruje zemdlelou Ester, která vlastně vypadá, že už nějaký čas spí. Z fotky vyzařuje  klid a pohoda. Koneckonců – v záběru ani žádné zachycení pohybu být nemůže. Patrně se dlouho exponovalo a proto celá kompozice vyžadovala statičnost modelů. Celé mě to fascinuje už jen tím, že měla Cameron chuť experimentovat s  novým médiem a tradičními náměty. Ve výsledku si myslím, že toto je právě jeden z momentů, který posunul ikonografii zase někam dál.